V rodinných kronikách, psaných střídavě latinsky, česky i německy, se vypráví o muži, který na přelomu 16. a 17. století vstoupil do služeb císaře Rudolfa II. jako pomocník alchymistů v Pražském hradě. Nebyl to slavný mág ani dvorní učenec, ale tichý, trpělivý pozorovatel, který míchal látky, zapisoval postupy, hlídal pece a naslouchal rozhovorům Kelleyho, Deeho a dalších mistrů.
Od té doby se v tomto rodu rodil v každé generaci alespoň jeden, kdo cítil neodolatelné volání k tajemství proměny, k práci s ohněm, bylinami, kameny a symboly. Jméno Rudolf se v rodině dědí už šest generací, jako tiché zaslíbení pokračovat v cestě, která byla kdysi započata ve stínu rudolfínských komnat. Jedním z nich, dnešní nositel jména, je známý jako Rudolf – ale v kruzích zasvěcených mu říkají Rudolphus Ignifer, tedy Nositel ohně.
Je mu dnes něco přes šedesát let a jeho dětství vonělo pryskyřicí, sušenými bylinami a starým papírem. Vyrůstal v podstatě v dílně svého dědečka, kde se na policích střídaly skleněné nádoby s kořeny, kůrou a prachem z minerálů, kde na stolech ležely pergameny popsané podivnými znaky a kde se oheň v kamnech udržoval s takovou úctou, jako by šlo o živou bytost. Tam se naučil, že alchymie není jen hledání zlata, ale především umění proměny – člověka, myšlenky, času.
Rudolf má tři sourozence – jednoho bratra a dvě sestry. Sourozenci žijí dlouhodobě v zahraničí. Sám Rudolf je otcem tří dětí. Rodina drží pospolu nejen poutem krve, ale i společnou prací. Ve staré Praze, v domě ukrytém v jedné z klikatých uliček nedaleko Hradčan, má Rudolf svou hlavní dílnu. Není to laboratoř plná zkumavek a dýmajících baněk, ale klidný, pečlivě uspořádaný prostor. Dřevěné stoly, košíky s minerály, sušené byliny zavěšené ve svazcích, staré váhy, astroláb, mapy hvězdné oblohy a rodinné rukopisy, jejichž stránky už zežloutly věkem. Zde vznikají bylinné lektvary podle dávných receptur, ochranné amulety a talismany, sestavované podle postavení planet, numerologických souvislostí a starých hermetických pravidel.
Druhým srdcem jejich světa je chalupa u Tábora v jižních Čechách. Tam, obklopeni lesy a loukami, pěstují byliny, sbírají kameny, pozorují noční oblohu a pracují v rytmu ročních období. Právě tam se Rudolf v pozdějším věku zamiloval do kovářského řemesla. Oheň, kladivo a kov mu připomněly alchymickou pec – jen v hmatatelné, fyzické podobě. Nejmladší syn v této cestě pokračuje a v kovárně na okraji pozemku tvoří nože, hřeby, podkovy i nejrůznější symbolické předměty. Dcera se pro změnu vydala cestou ohně a vzduchu: fouká české sklo, z něhož vznikají drobné flakony na esence, skleněné talismany, figurky a korálky, v nichž se zrcadlí světlo jako v malých světech.
Přestože by se mohlo zdát, že celá rodina žije jako vytržená z jiné epochy, její život je v mnohém překvapivě obyčejný. Milují hory, dlouhé túry, houbaření i tenis. A kdykoliv to jen trochu jde, vyrážejí společně do Španělska. Rudolf říká, že tamní světlo, barvy a staré kláštery v něm probouzejí stejný pocit, jaký musel cítit jeho dávný předek v Praze Rudolfa II. – pocit, že se nebe a země na okamžik přibližují a že mezi nimi lze zahlédnout skryté souvislosti.
Tak se v rodě Rudolpha Ignifera už po staletí předává nejen jméno, ale i tichá služba ohni, kameni, bylinám a hvězdám. Ne jako povinnost, ale jako přirozené pokračování cesty, která začala kdysi dávno v rudolfínské Praze a která dodnes hoří klidným, vytrvalým plamenem.
