Proutkaření

Mnoho lidí disponuje schopnostmi, které si nedovede ani moderní věda vysvětlit a označuje je často za nadpřirozené. Mezi jednu z největších záhad vždy byla schopnost proutkařů objevit jeden z nejdůležitějších elementů.

Nenahraditelným zdrojem života na Zemi je voda. Ne každé místo na Zemi má ovšem dostatek vody. Zejména některá vyprahlá území v Africe a v jiných částech světa trpí nedostatkem životodárné vody díky slabým podzemním zdrojům a pramenům. Lidé se proto již od nepaměti snažili o nalezení spodních vod a zkoušeli to různými způsoby. K tradičním metodám patří právě proutkaření. Pomocí proutků lze nalézt nejen vodu, ale například i nerosty, ropu či jiné suroviny. Pro mnohé je to dodnes jistým druhem šarlatánství, ovšem existuje dostatek důkazů a v praxi ověřených případů, že proutkaření je realitou. Dokonce je to metoda, kterou se může naučit téměř každý člověk.

Proutkaření pro začátečníky

Pokud chcete například na své chalupě mít vlastní studnu, můžete si sami zkusit najít spodní pramen. Buď si můžete pozvat zkušeného proutkaře, nebo si toto umění vyzkoušet sami na sobě. Není to nic složitého a stačí k tomu čerstvě uříznutí lískový proutek ve tvaru písmene „Y“. Uchopíte jej za dva konce tak, že delší konec bude směřovat vodorovně od vás a kratší konce budete v dlaních nebo prstech, obrácených vzhůru mírným tlakem odtlačovat do šířky. Používá se i jeden podélně rozříznutí proutek. Pak už se musíte pouze soustředit na to, že hledáte vodu a pomalu chodit systematicky po pozemku. Bude-li se pod vámi nacházet spodní voda nebo pramen, budete cítit, jak se delší konec proutku ohýbá směrem k zemi, nebo se náhle samovolně pohne směrem dovnitř či ven.

Vědecké ověření

O tom, že praktické využití a míru úspěšnosti proutkaření lze měřit a vyčíslit, přesvědčil pochybovače profesor fyziky na mnichovské universitě Hans-Dieter Betz. Chtěl přesně zjistit, jakým způsobem dokáží proutkaři najít vodu v hloubce 70 metrů v poušti pokryté pískem a kamením. Od poloviny 80. let 20. století spolupracuje Betz s vědci a hydrology, kteří monitorují činnost německé organizace GTZ, poskytující dvanácti rozvojovým zemím technickou pomoc. Tým GTZ vedený Hansem Schröterem, zkušeným hydrologem s proutkařskými schopnostmi, pracuje v oblastech, kde jsou dodávky vody nedostatečné, nepravidelné a znečištěné.

Na rozdíl od klasických metod hledání vody, byl tým vedený Schröterem neobyčejně úspěšný právě díky proutkaření. Například v suchým oblastech ostrova Srí Lanka, vyvrtali celkem 691 studní, které zásobují 350 vesnic. Jejich úspěšnost byla 96 %, což je pozoruhodné z důvodu, že vrty musely být vrtány do porušených hornin, v nichž voda proudí velmi hluboko skrz úzké pukliny a trhliny. V takových podmínkách mají vrty obvykle úspěšnost kolem 50 %.

Výsledek nebyl náhodný, neboť Schröterův tým jej zopakoval několikrát i v jiných oblastech, například na Sinaji, v Namibii, Jemenu, v Dominikánské republice a jinde. Shröer tak hodil rukavici ortodoxním vědcům, neboť dokázal vodu najít s přesností ne metrů, ale centimetrů. Navíc nesdělil pouze kde vrtat, ale také do jaké hloubky.

Historie proutkaření

Fenomén proutkaření je poprvé zmiňován v 15. století v německých učebnicích o nerostném průzkumu. Existují však důkazy v podobě nástěnných maleb, náhrobků či rukopisů, že proutkaření bylo známé již předtím.

V USA se proutkaření někdy říká vodní čarodějnictví a bývá spojováno s okultismem. Přesto se jej hojně využívá a například světoznámý parapsycholog Geler si údajně vydělal značné sumy svými radami mezinárodním těžebním společnostem, kam mají umístit vrty. Tento muž používá při proutkaření mapu a na každou oblast na mapě se soustředí tak dlouho, až začne cítit podzemní zdroje vody nebo nerostných surovin.

Ve Velké Británii některé vodárenské společnosti přiznávají, že využívají služeb proutkařů při hledání nových zdrojů nebo poruch na potrubí.