O čem se mluví Bizarní svět zábavy
Rachele Totaro je jedinečný druh aktivistky. Sedmatřicetiletá milovnice zvířat pomocí objektivu fotoaparátu vypráví příběhy zvířat, pomáhá jim najít domovy a především ukazuje veřejnosti, že každé zvíře je „někdo, ne něco.“ „Vždy jsem je milovala a cítila jsem se s nimi spojená.“ Fotografka poukázal na to, že ačkoli je na mnoho zvířat pohlíženo jen jako na potravu, každé je individuální. „Každé zvíře je někdo, ne něco. Umí cítit, milovat a bát se s jedinečnou osobností, vztahy a hlavně s právem na život,“ řekla. „Jakmile to uvidíte, nemůžete nevidět.“
Totaro využívá své fotografické dovednosti, aby pomohla ostatním vytvořit odkaz. Aktivista je dobrovolným fotografem italské charitativní organizace La Collina dei Conigli, která zachraňuje a rehabilituje vysloužilá laboratorní zvířata. Šest let Totaro cestovala, aby fotila králíky, morčata, myši a krysy, kteří byli kdysi používáni při pokusech. Obrázky jsou použity ve fundraisingovém kalendáři. „Po realizaci několika příběhem inspirovaných obrázků („Alenka v říši divů“, „Malý princ“ atd.), které velmi pomohly zvýšit povědomí o některých velmi opovrhovaných tvorech, jako jsou krysy a myši, jsem se rozhodla ukázat ten nejkouzelnější příběh, to vše proto, že v některých blažených případech může být realita okouzlující víc než fikce,“ vysvětlila fotografka. „Rozhodla jsem se ukázat reakce malých zachránců, kteří poprvé viděli, co bylo mimo jejich klece,“ řekla Totaro.
I když jsou zvířata propuštěna z laboratoří, obvykle trávila čas v klecích a čekala na přijetí. „Většina z nich nikdy nevidí, co je vně plexisklové kostky,“ dodala Totaro. A tak je vzala ven a zachytila jejich první okamžiky v přírodním světě. „Sluneční teplo, vůně čerstvé trávy, první kroky na zemi a zároveň jim chtěla ukázat blízký vztah mezi zvířaty a jejich lidskými zachránci,“ vysvětlila fotografka. Tento koncept je dojemný vzhledem ke zkušenostem zvířat s lidmi až do té doby. „Lidské ruce už nebyly zdrojem bolesti nebo strachu. Stali se bezpečným hnízdem,“ řekla. Totaro popisuje zážitek jako emocionální – pro sebe, dobrovolníky i zvířata. Věří, že konečný výsledek byl efektivní, protože natáčení proběhlo téměř před dvěma lety a snímky stále kolují po internetu.
„Obrovská síla“ fotografického aktivismu
Fotografie Totarové se také používají k pomoci zvířatům z útulků najít domov. Je dobrovolnou fotografkou pro HeARTs Speak, neziskovou organizaci, která sdružuje umělce z celého světa, aby pomohli „zvýšit viditelnost zvířat v útulcích“. Aktivista vysvětluje, že kvalitní fotografie může znamenat rozdíl mezi tím „strávit život v kleci a najít rodinu“. Tímto způsobem má fotografie „obrovskou sílu“. Věří, že dokáže pomocí média vytáhnout krásu z nečekaných míst a přidržet k ní lupu. Vysvětluje: „Fotografie pro mě znamená spojení – mezi subjektem a pozorovateli, jako když si dočasně půjčím oči.“ Každé zvíře, které Totaro potká, má svůj vlastní příběh a ona cítí, že je důležité uctít každé z nich správnou sadou fotografií. Zmínila starého psa, kterého nedávno potkala a vyfotografovala. Pes byl hubený, měl rakovinu jater v terminálním stádiu a byl opuštěn. Totaro se s ním setkala ve veterinární místnosti útulku, kde ležel a snažil se dýchat. Díky své fotografii dokázala Totaro předvést psa jako „jedinečnou, vzácnou bytost, nikoli starou rozbitou hračku, jak ji pravděpodobně viděl její předchozí majitel“.
„Možná se to může zdát zbytečné nebo pošetilé a samozřejmě to nezmění minulost zvířete, ale skutečnost, že je nyní uznávána jako někdo, někdo, kdo je v centru dění, zobrazený ‚jako model‘, aby všem ukázal svou krásu – ten, který přesahuje povrch.“ řekla Totaro. „No, je to můj způsob, jak říct, že je zvíře důležité, že se o něj někdo stará a že skuteční poražení jsou ti, kteří to nikdy nepochopili.“ „Pořídila jsem několik jeho úžasných portrétů v posledním denním světle, mé oblíbené, zatímco ji držel starostlivý dobrovolník. Byla milovaná a krásná a každý to uvidí,“ dodala umělkyně.
Vášeň Totarové pro půjčování objektivu zvířatům v nouzi ji motivovala k založení vlastního projektu Progetto gOldies. Prostřednictvím něho vypráví příběhy „starých mazlíčků a jejich lidí“. Totaro vysvětluje: „Existuje tolik skvělých příběhů a tolika z nich hrozí, že se časem ztratí, jen proto, že je nikdo nemůže vyprávět.“ Doufá, že Progetto gOldies bude také podporovat adopci domácích mazlíčků seniorů. Totaro říká, že jedním z nejlepších pocitů je přijmout telefonát, který jí říká, že zvíře, které vyfotografovala, našlo domov. „Nedokážu pomýšlet na větší odměnu,“ řekla.
Zdroj: https://www.livekindly.com/photographer-lab-animals/
Foto: Rachele Totaro – https://www.instagram.com/racheletotaroph/
