O čem se mluví Bizarní svět zábavy
Je to již týden co jsem prožila transcendentní zážitek intimního styku s Timem Burtonem. No nepřehánějme, ovšem chráněná a nepřekonatelná intimní zóna 60 cm vzájemného odstupu dvou živých těl (zvlášť pokud jste solitér, živ z bizarní komunikace živých s mrtvými, byť sám jste nesmrtelný),
byla jistě s obrovským vnitřním přemáháním narušena ku inkontinenčnímu podivu všech, neboť se Tim po jistou dobu jevil spíše jako antropofobik a platonický nekrofil, což ani jeden z účastníků autogramiády, bohužel nesplňoval.
Nejednomu „undergroundu/milci“ tak v pražském Domě u Kamenného zvonu zaplesalo toho dne (psal se pátek 28. března) srdce (a ano, i mne se podlomily kolena jako mrtvé nevěstě), nutno však dodat, že samotná výstava, trvající až do srpna, není vhodná pro kardiaky, trpící zrakem a achluofobií, ba dokonce ani pro živé (jelikož někteří odpadli), protože alespoň ve sklepě zmrznete. No není to vzrušující?
Lepší místo pro výstavu i samotnou autogramiádu si snad pořadatelé nemohli vybrat, byť jsem se krom sklepení, výstupem po točitých schodech cítila spíše jako v Harrym Potterovi, celé místo působilo jako jedna temná, chladná a ponurá Ospalá díra, jako vlastní izolovaný, pro některé možná morbidní svět sám pro sebe a pro svou komunitu.
A tak se ostatně u mnohých, „psychicky zdravých jedinců“ jeví každé dílo tohoto výtvarníka a režiséra – jako morbidní a zhýralé, ovšem tohle je otázka verdiktu puritánsky stagnované společnosti s tabuizovaným přístupem ke smrti, o které by se mělo mluvit, a která by měla být přijímána všemi generacemi jakou součást života, protože jí je. Když existuje společenství, které své mrtvé uchovává až do samotného hnilobného rozkladu v obývací místnosti celé rodině na odiv, proč by naše společnost nepřijala animované kostlivce v pohádkách pro své děti?
Autor: Zuzana Shilla N.
